Deník z cesty do USA - den 26.

12. srpna 2008 v 21:00
26.den - pondělí 11.8.2008
Pearl Harbor, slavnost Luau
Protože všude uvádí, že je na Pearl Harbor děsný nával, rozhodli jsme se vyrazit na začátek otvírací doby (7:45), takže jsme si vyhlédli autobus 6:29. Všude taky ale píšou, že autobusy jezdí spíš dřív než později - a skutečně, jel zhruba o 10 minut dřív. Včera ve Visitor Center nám poradili, ať si u řidiče při placení vyžádáme transfer tickets, které platí cca 3 hodiny na přestup na další autobus, toto je taky zřejmě důvod proč v SF někteří jízdenku dostali a my ne. Jízdné je tady velice levné, za $2 se člověk dostane po celém ostrově.
Na některých zastávkách řidič nezastavoval, takže jsme měli obavy, že na Arizona Memorial přijedeme příliš brzo a budeme tam tlouct na zavřené dveře, situace na místě byla úplně jiná. V 07:30 hod tam byla řada dlouhá asi 300 m. Ještě před zařazením do řady nás vyhnali odevzdat batoh do úschovny jako součást bezpečnostních opatření. Naštěstí otevřeli o něco dřív a v 08:00 už jsme si vyzvedli vstupenky zdarma (na zadní straně každé vstupenky byla uvedena konkrétní osoba, související s útokem na Pearl Harbor a její krátký příběh). V 08:45 začal povinný dvacetiminutový film o údálostech ze 7.12.1941 a pak už jsme jeli lodí k potopené USS Arizona. Nad střední částí je postavený památník, ke kterému přijíždí lodě s návštěvníky a ze kterého je vidět na potopenou loď. Památník má prohnutý tvar, který má symbolizovat počáteční porážku, ale konečné vítězství. Ve vodě toho moc vidět nebylo, byla celkem kalná voda. Nad vodu trčí jenom podstavec třetího 14" kanónu, základna stěžně a nějaké uvazové prvky, všechno pochopitelně zrezivělé. Zajímavé je, že z lodi nebylo, údajně z pietních důvodů, nikdy odčerpáno palivo, takže po troškách vytéká na hladinu a tvoří duhový film a místy černé skvrny. Prý tomu přeživší říkají slzy zahynulých námořníků, kterých bylo 1177 z celkových 1500, což byla největší námořní katastrofa v dějinách US Navy. Ve Visitor Center byli také tři veteráni, pamětníci útoku na Pearl Harbor. Holky od nich dostaly sešit Junior Ranger of USS Arizona Memorial, ve kterém vyplnily pár otázek a her týkajících se Pearl Harboru a za to dostaly odznak Junior Ranger.
Po prohlídce Arizony jsme přešli o pár kroků dál k ponorce USS Bowfin, která byla spuštěna na vodu přesně rok po útoku na Pearl Harbor a proto také někdy byla nazývána Pearl Harbor Avenger (Mstitel). Prohlídka ponorky byla velmi zajímavá, prošli jsme od příďových torpédových komor až po záď, prohlídli jsme si všechny důležité místnosti, viděli jak námořníci jedli, spali a prováděli hygienu v těch stísněných podmínkách, kde bylo 80 námořníků a jenom 36 postelí. Spalo se na směny (hot bed - postel, která nevychládá), někteří spali přímo na uložených torpédech. Zajímavostí je také to, že po ukončené plavbě měli námořníci volno a často ho měli možnost trávit v luxusním hotelu Royal Hawaiian, což musel být naprostý šok v porovnání s podmínkami na ponorce. Ještě jedna příhoda: Kačka zase projevila svůj smysl pro humor, když si vyslechla jednu asijskou průvodkyni, která anglicky odpočítávala 1-2-3, načež Kačka prohlásila, že počítala jedna-dva-strom.
Na zpáteční cestě jsme ještě využili transferové jízdenky, které nám platily do 12:00 (je to zřejmě na libovůli řidiče, do kdy bude platit, protože nám dal tuhle jízdenku v půl sedmé), do autobusu jsme nastoupili v 11:58 hod. Pak oběd, na hodinku na pláž Waikiki a v 16:15 jsme už stáli nastoupení za rohem u hotelu Hyatt k odjezdu na Luau, které pro nás objednala Marie. Luau je místní zvyk, taková původně rodinná sešlost, kde se jí, pije, tancuje a lidi se baví. Proto jsem se taky téměř povinně měli všichni oslovovat "brataranče, sestřenice", něco jako u nás mají všichni mnoho strýců a tet. V tomto provedení se samozřejmě jedná o záležitost pro (především americké) turisty, kteří jsou autobusy (v tomto případě 6 ks) odvezeni na odlehlou pláž, na které je postavené pódium, kolem něj rozestavěné stoly, ze země se vykope prase, které se tam ráno dalo, zabalené do palmových listů a obložené horkými lávovými kameny a pak se hoduje (Američani pochopitelně jen vidličkou, nožem si to nařežou na kousky a pak už pokračují bez něj) a sleduje kulturní program, hudební doprovod ovšem mnohdy spíše swingový než havajský. Je potřeba říct, že způsob zábavy američanů se výrazně liší od našeho, oni se na rozdíl od nás umí těšit a bavit každou pitominou a jsou přitom nesmírně disciplinovaní. Takže když jim někdo řekne "Zvedněte obě ruce a mávejte", tak všichni svorně zvednou packy a mávají jak na prvního máje a přitom se nesmírně baví. Nám to připomíná naše léta strávené v mateřských školkách a naprosto si nedokážeme představit něco podobného přenést k nám. V tomto směru byla vrcholem večera výuka hula tance přímo na jevišti. Nahrnuly se tam doslova davy tancechtivých turistek a velmi nám to připomnělo některé scény z Hříšného tance. Na druhé straně se ti lidi zjevně bavili i v momentech, kdy nám to připadalo spíš trapné, takže je otázka, zda ten jejich přístup není přece jenom lepší. Aspoň v něčem. Pro nás to byla velká zkušenost. Jak se říká, zážitek nemusí být příjemný, hlavně když je silný. Co je nutno velmi pochválit jsou tanečnice, které nádherně a až neuvěřitelně vrtěly zadkem, ale hlavně náš průvodce cousin Alika, který se o nás staral po cestě tam i zpátky. Celou dobu nás bavil, měl vymyšleno mnoho způsobů jak nás udržet v dobré náladě, od vzájemného představování, přes blýskání do míjených autobusů pomocí našich foťáků, až po jeho skvělou hru na ukulele a zpěv. Z toho a ze zkušeností s jinými průvodci jsme usoudili, že tady se jednoznačně staví na lidech a jejich perfektně odvedené práci, která často zastíní i samotný cíl výletu. Ještě jsme při diskusích o folklóru došli k nápadu, že bysme mohli s holkama udělat na Slavnosti vína srandu a taťka by mohl jít s cedulí "Folkórní soubor Honolulánek, Hawaii", za kterou by šly holky ve svých havajských trávových sukénkách. Třeba za soubory ze Lhoty nebo Zlechova.
Domů jsme se vrátili kolem 21:30 hod pěkně unavení, naštěstí najezení, takže se šlo nejkratší cestou do postele. Venku kupodivu prší, což je tady na Waikiki velmi nezvyklé, i když v horách kousek odtud prší v podstatě pořád. Ale tady déšť trvá vždycky pět minut a je spíš příjemným rozptýlením a zchlazením horkého dne.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama