Deník z cesty do USA - den 10.

28. července 2008 v 7:43
10.den - sobota 26.7.2008
Alton - Zion - Las Vegas - Death Valley (289 mil)
Nocovali jsme u silnice u jakési ohrady a kolem šesté tam přijel jakýsi mladý farmář s balíkama slámy. Evidentně neměl dobrou náladu, tak jsme radši odjeli a posnídali na blízkém odpočívadle. Přijela tam skupina asi 10 mladých Číňanů a teda co Ti vytahali z auta za kvanta jídla (včetně vařiče rýže), to bylo neuvěřitelné. Vypadalo to nejmíň na 2 dny, ale kupodivu byli hotoví velice rychle. Do Zionského národního parku jsme se pak dostali poměrně hladce, i když jsme až cestou zjistili, že je tam tunel z roku 1930, který není stavěný na velká auta. Už jsme se obávali další objížďky, ale nakonec to všechno prošlo v pohodě, protože za poplatek tam můžou i taková monstra jako my, akorát musí projíždět prostředkem, takže ten tunel funguje vlastně na střídačku jednosměrně.
Do Zionu samotného už není jen možnost jet shuttlem (kyvadlovou dopravou), ale přímo povinnost. Což je vcelku rozumné, zavedli to v roce 1999, kdy jim tam jezdilo 5000 vozidel denně a zřejmě tam bylo dost narváno. Asi to postupně zavedou i jinam, zatím je tam jen ta možnost (Grand Canyon, Bryce Canyon). V Zionu jsme byli pro změnu uvnitř kaňonu, šli jsme na tzv. Riverwalk trail, v podstatě jsme šli půl cesty řekou Virgin river, místy po kotníky, místy až do půl lýtek a to jsme vybírali ty mělčí místa. Někteří věděli, do čeho jdou, tak už přímo vyrazili v plavkách a botech do vody. Kdo nevěděl, šel většinou přímo v botaskách či dokonce pohorkách, my (a někteří jiní) jsme boty šetřili a tudíž jsme si hezky namasírovali chodidla. Po Bryce Canyonu nás ale nemohlo nic oslnit. Cestou zpátky jsme potkali rodinu Čechů, kteří když nás slyšeli mluvit, tak se k nám znali. Prý jsou tam už potřetí (nevíme proč). Venda se na konci zeptala "A jak nás poznali?" ......
Cestou ze Zionu se opět udělalo děsné vedro, takže pijeme o závod. Naštěstí mraznička už dokáže ve vodě i vytvořit led - momentálně neznáme lepší lahůdku. Dokonce i Venda (která normálně pije samé sladiny) a mamka (která pije vodu, ale zásadně bublinkovou) přišly této vodní tříšti na chuť.
Charakter (nebo spíš upravenost a uklizenost) domů a vůbec vesnic a měst je v této oblasti o několik řádů výš než v pověstném Twentynine palms a okolí, případně předměstí LA. Hezký obrázek byl v jedné vesnici - taková postarší paní jela v natáčkách na ATV (all terrain vehicle = čtyřkolka) po dědině, zřejmě na návštěvu. Vůbec nadšenci pro čtyřkolky tady mají neskutečné možnosti, protože skutečně všude kolem jsou nekonečné prérie, kde se procházet nedá a jezdit buď na koni nebo na té čtyřkolce. Taky je tu překvapivě velmi málo bazénů na zahradách, to na Slovácku jich je víc. Asi to souvisí s tím jejich nepříliš velkým apetitem ke koupání.
Večer (kolem osmé) jsme dorazili z Utahu (s krátkým přejetím Arizony) do dalšího státu - Nevady a jejího Las Vegas. Právě v čas, kdy se známý Strip (ulice s kasinama) začal rozsvěcovat.
Asi i vzhledem k sobotnímu večeru se doprava velmi zahustila a ani jsme nedoufali, že zaparkujeme. Nakonec se to ale skvělému taťkovi podařilo, takže jsme vyrazili do ulic. Viděli jsme pyramidu, Sochu svobody, Eifelovku, Vítězný oblouk, Césarův palác, Dóžecí palác v Benátkách. Taková všehochuť jako když pejsek s kočičkou pekli dort. Ve všech vstupních hotelech naskládané řady automatů (to už jsme zřejmě byli přímo v kasinu?) a herních stolků na rulety, pokry, black Jacky atd. Všude spousta lidí všech věkovuých kategorií (skutečně od miminek) a zřejmě i sociálního složení. Mladé děvy (lepé i nelepé) v co nejkratších šatečkách. Potkali jsme asi 4 nevěsty (také nejrůznější věkové složení). Mamka si původně myslela, že ten Strip bude pěší zóna, možná s taxíkama, ale ona je to osmiproudá silnice, kolem chodníky vcelku běžné šířky, kudy proudí ty šílené davy lidí. Do toho se ještě na mnoha místech staví, je tam těch kasinohotelů ještě málo. Vrcholem je, když před Dóžecím palácem je blankytně modrá laguna (takovou nemají ani v Benátkách), po které jezdí gondoly s gondoliérama v tradičním oblečení (modré kalhoty, modrobílé pruhované tričko, červený šátek, slamáček) a ještě k tomu zpívají Ó sole mio! O půl dvanácté jsme se velmi zmožení (chodit potokem je rozhodně méně náročné) vrátili k autu a ještě přejeli kousek před Death Valley. Závěr asi je, že pokud Disneyland se nám líbil, tak tady říkáme "Děkujeme, odcházíme".
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Helena Bičanová Helena Bičanová | E-mail | 5. srpna 2008 v 19:08 | Reagovat

Přemku, zdravím Vás všechny v Kalifornii a přejiˇšťastnou cestu. Helena Bičanová

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama