Deník z cesty do USA - den 1.

20. července 2008 v 16:14
1.den - čtvrtek 17.7.2008
Uherské Hradiště - Los Angeles
Ve středu předcházejícího dne jsme zabalili 4 předpisové kufry, ale s tím, že žádné cennosti nebereme - spíš všechno odložíme v Americe a vyměníme za nové. Čímž jsme tak trochu zbavili šatníky starých nebo malých věcí, takže v tomto směru nemusí být očistným procesem pouze stěhování..... A protože jsme chtěli na ten měsíc vypnout ledničku, tak jsme dokonce vygruntovali i v ní. Ráno jsme se v 5 hod probudili do zamračeného dne a po vyjeli zhruba v 5:45. Cesta probíhala hladce až do chvíle, kdy v Zelené vlně začali hlásit 3 problémy na D1. Nejhorší se zdál převrácený kamion na 128 km, kolem kterého se projíždělo odstavným pruhem. Když jsme k němu dojížděli, tak taťka bravurně vyhodnotil, že by ho mohli začít chtít zvedat, čímž zablokují dopravu (chvilku po nás potom volal Vlastik Straka, že uvízl v koloně), tak jsme to bokem v pohodě objeli. Kolem 9:45 jsme byli u Dana v Lipencích, zaparkovali Pašíka luxusně v garáži a Dan nás hodil na letiště.
Odbavení proběhlo bez problémů, dokonce zdvojeně, protože Delta si před check-in předsadila ještě bezpečnostní zaměstnankyni, která se nás ptala, jestli jsme balili sami apod. V letadle (Boeing 767-300ER) jsme seděli až ve 37 řadě, čili vzadu, holky u okna, my uprostřed. Let trval 10 hodin a byl dlouhý, předlouhý. Taťkovi se to zdálo tak na 20, mamce na 10 (ale poctivých), všichni nafúklí jak žaby. Holky se velmi osvědčily v komunikaci, protože vše si objednávaly samy. Na jídlo bylo kuřecí maso s bramborovo-brokolicovou kaší a ratatouille nebo canelloni se španátem, rajčetem a parmezánem, bylo to moc dobré. Přistáli jsme s asi půlhodinovým zpožděním, takže jsme byli zvědaví, jak stihneme další letadlo odlétající za hodinu. A vtom Venda nutně potřebovala na záchod..... Další nepříjemností bylo, že jsme zjistili (už v letadle nám to řekli), že musíme už v Atlantě projít přes immigration, vyzvednout si svoje kufry, znovu je odbavit.... Zřejmě tady neznají transfer - stačilo, kdybychom tohle všechno absolvovali až v LA, ale jiný kraj, jiný mrav. Na immigration šílená fronta a nikdo nás ani nenechal vysvětlit, že nám asi uletí letadlo - místo toho si 5 "rozrovnávačů řad" pěkně povykládalo, opření znuděně o pult. Kačka měla problémy s pasem - počítač ho nemohl přečíst, až poté, co holkám imigrační úřední nakázal "cross your fingers" se mašina umoudřil a skenovala jak měla. Když jsme dorazili k pásům se zavazadlama, tak na seznamu pásů už žádný přílet z Prahy nebyl a paní nám tvrdila, že je teda už naložili směrem do cílové destinace a my se máme v klidu odebrat k letadlu.Naštěstí tam s náma byla ještě 1 česká rodina se stejným problémem a špatnýma zkušenostma, tak jsme se nenechali odbýt a po několika neodbytných dotazech nám paní přece jenom zjistila, že Praha byla na páse č. 5 - a skutečně tam bágly byly (takže nikdo je nikam nenaložil!). V tu dobu už ale naše letadlo bylo zhruba hodinu na cestě do L.A.. Překvapivě nejmenší potíž byla s tím, když jsme paní od Delty oznámili, že nám uletělo letadlo - paní prostě vytiskla papírek s dalším letadlem - přebukovaný na odlet 9:50 pm místního času (místo 6:50 pm), zřejmě jsou zvyklí. Na bezpečnostní kontrole jsme museli všichni po americku z bot a ze všeho možného, ale za rentgenem nás hnali jak zduté kozy, abychom si to během 2 sekund sebrali a vypadli. Tak se teda stalo, že na odlet jsme přijeli (letištním metrem) o hodinu později. Nicméně pak už nás skutečně usadili do slíbeného letadla, i když tam stála fronta dalších 18 zoufalců - nám podobných. V letadle jsme už většinou spali (vylétali jsme v 3:50 ráno českého času) a díky tomu i 4,5 hodinová cesta ubíhala rychleji, i když jídlo se nám žádné nesnažili vnutit. Ovšem pokud se dá hovořit o spánku. Svá zavazadla jsme (tak trošku už podle očekávání) na páse nenašli, našli se ale během pár minut na sběrném místě neodebraných batožin - zřejmě letěli jiným letadlem. Téměř o půlnoci na letišti v L.A., do hotelu už shuttle nejezdí, takže nezbylo než vzít taxi. Byl to Armén, který tu dělá 2 roky, anglicky moc neuměl, L.A. neznal, tak mu Přemek vyťukal adresu na GPS a skutečně jsme dojeli k poměrně velkému (několikapatrovému) motelu, rezervace stále fungovala, venku blankytný bazén. V pokoji klasické 2 dvojpostele (queen size), tak se ptáme, jestli spolu sestry vydrží, načež Káťa pronáší :" Tu politickou mrtvolu možná odvolám, ale té lípy se nevzdám.." Jdeme se konečně natáhnout - v Česku je půl desáté ráno....
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Zdenka Večeřová Zdenka Večeřová | 21. července 2008 v 8:46 | Reagovat

"Milovatí",

tak toto oslovení Kateřinko není překlep, ale jedno z Tvých nezapomenutelných slovních novotvarů,kterými jsi začala pronikat do rozšiřování slovní zásoby Tvé mateřštiny. Shora uvedený popis chronologicky řazených událostí je tak poutavý, že by byla škoda, je nedat na papír. Neustávej s touto činností, protože vyrábíš dokument, který bude po letech poutavým čtením nejen pro Tebe, ale kdoví, i pro Tvé potomky. Najdeš-li nějaký archivní kufr, který takovéto vzácné dokumenty bude chránit před popelnicemi někde na půdě, tak jako já mám takové místo nahoře na chatě, bude to vzácnost, kterou všichni ocení. Těším se na další   babi Več

2 Igor Večeřa Igor Večeřa | E-mail | 27. července 2008 v 20:31 | Reagovat

Ahoj,ahoj,ahoj.

Zdravíme z daleké ciziny, nebo domoviny? Teď nevím,ále to nevadí. Čteme,díváme se a závidíme. Mějte se krásně a pište Básně. (Ne básně ne - deník zahraničních cestovatelů.)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama