Červenec 2008

Deník z cesty do USA - den 11.

28. července 2008 v 7:52
11.den - neděle 27.7.2008
Death Valley - Bakersfield (320 mil)
Po nočním přejezdu, nocování v horách a nedělní tradiční snídani (volské oko, páreček, opečený toast, rajče) jsme ráno opět v Kalifornii a "ready to go" do Death Valley (Údolí smrti), kde se nachází nejnižší bod na západní polokouli. Jmenuje se to tam Badwater a podle průvodce to má -85 m, naše GPS naměřila -121m (zřejmě rozdíl v definici geoidu). Předpověď na dnešní den je 119ºF (48,3ºC), tak jsme vyrazili brzy, abychom tomu co nejvíc unikli. Death Valley ale není nijak turisticky náročné, protože všechno se děje po americku - Drive thru (gramaticky správně through, ale oni už si to zjednodušili), čili ani se nevystoupí z auta. My jsme teda vystoupili 3x, ale vcelku rychle jsme zase zalezli do klimatizovaného (více méně) auta. Znovu obdivujeme lidi, kteří tam dokázali žít a pracovat - těžil se tam borax a vozil se na dvou vozech tažených dvaceti mulami ke zpracování a byl světoznámý pod značkou 20 Mule Borax. V té době se používal jako přídavek do prádla na změkčení vody a bělení. V nejnižších místech tam není žádná vegetace, jen slaná vyschlá jezera. Ta voda se tam dostává z okolních porézních pískovcových skal, do nichž se údajně dostala už v době ledové a vyplavuje z nich sůl, která pak v té výhni krystalizuje a tvoří solnou krustu, která dosahuje obrovské tloušťky.
Taky jsme při jednom výlezu zřejmě potkali Kaččina spolužáka ze druhé třídy (a tudíž hradišťáky), ale oni nemluvili a ti dva se ani nepozdravili, zřejmě proto, že se 3 roky neviděli a taky si nebyli jistí. Nám to Kačka řekla až pozdě, tak jsme to už nemohli ověřit, byť by to bylo zajímavé. Nebo to byl dvojník. Death Valley je taky místo s nejvyšší průměrnou maximální teplotou na zeměkouli, na nějakém plochém šutru by se určitě volské oko podařilo udělat. Po každém vystoupení z auta jsme dostali horkou facku jako když otevřeš troubu. Taky jsou tam značky "Radiator water" - původně jsme si mysleli, že je to nějaká radiační voda a ona to nakonec byla stanice na doplnění vody do chladiče. Pak jsme to pochopili, protože když jsme vyjížděli, museli jsme vystoupat z -85 m do 1511 m, což v tom vedru pro některá auta může být celkem záběr. Naše to zvládlo naštěstí bez ztráty květinky. Ve Visitor
Centru byl velmi ochotný ranger, který nám poradil nejlepší cestu do Sequoia NP, ale my jsme se ho hlavně ptali na nějaké koupání - případná jezera zavrhl a poradil nám bazén v motelu vzdáleném asi 20 mil (Stovepipe Wells, pořád ještě v Death Valley), to jsme taky udělali. Bylo to osvěžující (na teploměru zatím pouhých 110ºF = 43,3ºC), i když ve sprchách byla opět pouze teplá voda (jakože studená) a vřící (jakože teplá). Nicméně jakmile jsme vylezli a šli do auta, byli jsme opět okamžitě mokří - potem, který nebyl ani slaný. Taťka se při obědě neustále otřepával nebo otítral, protože mu ta voda kapala do fazolí. Jak ostatně bylo ve Visitor centru:
Horko je když
vylezeš ze studené sprchy a hned jsi zpocený
musíš uchovávat svíčky v ledničce
dáváš dětem na hraní kostky ledu
spíš nahý a pořád si připadáš příliš oblečený atd.
Cestou z údolí jsme dokonce zažili velkou vzácnost - déšť. Trval sice jen pár minut a jednalo se o pár kapek na čtvereční metr, ale déšť to byl, vzhledem k tomu, že tam průměrně spadne 5 palců vody za rok.
Mířili jsme do Sequoia NP, ale jeli jsme také kolem odbočky do Ghost town (města duchů) Ballarat - bývalého zlatokopeckého městečka. Bohužel tam byla jen prašná cesta, po autě nám poskakovalo
všechno nádobí a zvuk to mělo jakoby jsme za sebou vlekli přivázané plechovky tak, jsme to po pár desítkách metrů vzdali.Ve městě Trona jsme pak míjeli obrovskou továrnu evidentně související s dalším vyschlým jezerem. Celou silnici neustále lemovaly dřevěné sloupy (vypadaly nově) elektrického vedení, přitom v okolí žádné stromy nejsou. Zajímalo by nás jakou výhodu mají oproti kovovým používaným u nás. Večer jsme dorazili do Bakersfieldu a nocujeme opět u Wal-martu.


Deník z cesty do USA - den 10.

28. července 2008 v 7:43
10.den - sobota 26.7.2008
Alton - Zion - Las Vegas - Death Valley (289 mil)
Nocovali jsme u silnice u jakési ohrady a kolem šesté tam přijel jakýsi mladý farmář s balíkama slámy. Evidentně neměl dobrou náladu, tak jsme radši odjeli a posnídali na blízkém odpočívadle. Přijela tam skupina asi 10 mladých Číňanů a teda co Ti vytahali z auta za kvanta jídla (včetně vařiče rýže), to bylo neuvěřitelné. Vypadalo to nejmíň na 2 dny, ale kupodivu byli hotoví velice rychle. Do Zionského národního parku jsme se pak dostali poměrně hladce, i když jsme až cestou zjistili, že je tam tunel z roku 1930, který není stavěný na velká auta. Už jsme se obávali další objížďky, ale nakonec to všechno prošlo v pohodě, protože za poplatek tam můžou i taková monstra jako my, akorát musí projíždět prostředkem, takže ten tunel funguje vlastně na střídačku jednosměrně.
Do Zionu samotného už není jen možnost jet shuttlem (kyvadlovou dopravou), ale přímo povinnost. Což je vcelku rozumné, zavedli to v roce 1999, kdy jim tam jezdilo 5000 vozidel denně a zřejmě tam bylo dost narváno. Asi to postupně zavedou i jinam, zatím je tam jen ta možnost (Grand Canyon, Bryce Canyon). V Zionu jsme byli pro změnu uvnitř kaňonu, šli jsme na tzv. Riverwalk trail, v podstatě jsme šli půl cesty řekou Virgin river, místy po kotníky, místy až do půl lýtek a to jsme vybírali ty mělčí místa. Někteří věděli, do čeho jdou, tak už přímo vyrazili v plavkách a botech do vody. Kdo nevěděl, šel většinou přímo v botaskách či dokonce pohorkách, my (a někteří jiní) jsme boty šetřili a tudíž jsme si hezky namasírovali chodidla. Po Bryce Canyonu nás ale nemohlo nic oslnit. Cestou zpátky jsme potkali rodinu Čechů, kteří když nás slyšeli mluvit, tak se k nám znali. Prý jsou tam už potřetí (nevíme proč). Venda se na konci zeptala "A jak nás poznali?" ......
Cestou ze Zionu se opět udělalo děsné vedro, takže pijeme o závod. Naštěstí mraznička už dokáže ve vodě i vytvořit led - momentálně neznáme lepší lahůdku. Dokonce i Venda (která normálně pije samé sladiny) a mamka (která pije vodu, ale zásadně bublinkovou) přišly této vodní tříšti na chuť.
Charakter (nebo spíš upravenost a uklizenost) domů a vůbec vesnic a měst je v této oblasti o několik řádů výš než v pověstném Twentynine palms a okolí, případně předměstí LA. Hezký obrázek byl v jedné vesnici - taková postarší paní jela v natáčkách na ATV (all terrain vehicle = čtyřkolka) po dědině, zřejmě na návštěvu. Vůbec nadšenci pro čtyřkolky tady mají neskutečné možnosti, protože skutečně všude kolem jsou nekonečné prérie, kde se procházet nedá a jezdit buď na koni nebo na té čtyřkolce. Taky je tu překvapivě velmi málo bazénů na zahradách, to na Slovácku jich je víc. Asi to souvisí s tím jejich nepříliš velkým apetitem ke koupání.
Večer (kolem osmé) jsme dorazili z Utahu (s krátkým přejetím Arizony) do dalšího státu - Nevady a jejího Las Vegas. Právě v čas, kdy se známý Strip (ulice s kasinama) začal rozsvěcovat.
Asi i vzhledem k sobotnímu večeru se doprava velmi zahustila a ani jsme nedoufali, že zaparkujeme. Nakonec se to ale skvělému taťkovi podařilo, takže jsme vyrazili do ulic. Viděli jsme pyramidu, Sochu svobody, Eifelovku, Vítězný oblouk, Césarův palác, Dóžecí palác v Benátkách. Taková všehochuť jako když pejsek s kočičkou pekli dort. Ve všech vstupních hotelech naskládané řady automatů (to už jsme zřejmě byli přímo v kasinu?) a herních stolků na rulety, pokry, black Jacky atd. Všude spousta lidí všech věkovuých kategorií (skutečně od miminek) a zřejmě i sociálního složení. Mladé děvy (lepé i nelepé) v co nejkratších šatečkách. Potkali jsme asi 4 nevěsty (také nejrůznější věkové složení). Mamka si původně myslela, že ten Strip bude pěší zóna, možná s taxíkama, ale ona je to osmiproudá silnice, kolem chodníky vcelku běžné šířky, kudy proudí ty šílené davy lidí. Do toho se ještě na mnoha místech staví, je tam těch kasinohotelů ještě málo. Vrcholem je, když před Dóžecím palácem je blankytně modrá laguna (takovou nemají ani v Benátkách), po které jezdí gondoly s gondoliérama v tradičním oblečení (modré kalhoty, modrobílé pruhované tričko, červený šátek, slamáček) a ještě k tomu zpívají Ó sole mio! O půl dvanácté jsme se velmi zmožení (chodit potokem je rozhodně méně náročné) vrátili k autu a ještě přejeli kousek před Death Valley. Závěr asi je, že pokud Disneyland se nám líbil, tak tady říkáme "Děkujeme, odcházíme".

Deník z cesty do USA - den 9.

28. července 2008 v 7:41
9.den - pátek 25.7.2008
Lake Powell - Bryce Canyon - někde u Altonu, US 89 (207 mil)
Po další horké noci začal den výborně - návštěvou Visiter´s center u přehrady a koupačkou na Lone Rock Beach. V centru jsme se mimo jiné dozvěděli, že břeh jezera má délku až 3 800 km (je opravdu velmi členitý), že jim ale ubývá vody v důsledku menšího množství srážek (byly tam fotky a bylo to opravdu velice markantní, maríny se ocitly v 1983-2003 na suchu a to skutečně několik metrů nad vodou), že město Page bylo založeno až 1957 na "zelené louce", tedy vlastně na vyprahlé prérii (se stavbou mostu a přehrady). Taky se taťka poptal, jestli je možné s RV jet přímou silnicí do Bryce Canyon, nezdála se mu - byla namalovaná hnědě, stejně jako nezpevněné cesty, které jsme viděli cestou přes indiánskou rezervaci. A měl v nose - velmi nám to nedoporučili, obzvláště při 30 % pravděpodobnosti deště, pak se z toho prý stává jílovitá klouzačka. Tomu dešti jsme se trochu smáli, v podstatě by ho mnozí členové rodiny přivítali, aspoň v noci. Takže jsme byli nuceni zvolit delší, ale jistější cestu. Předtím ale ještě ta koupačka (opět jsme téměř jediní ve vodě) a překvapivá možnost dočerpat vodu a odčerpat odpad, takže jsme v klidu - už zase nutně nepotřebujeme kemp. Taky jsme se tímto octli v dalším státě USA - překročili jsme hranici Arizona - Utah.
Cestou do Bryce Canyon se předpověď počasí vyplnila, nebe se zatáhlo a začalo hustě pršet. Opravdu jsme byli rádi, že jsme na asfaltové silnici. Kousek před Bryce Canyon je ještě Red Canyon - ten jsme nečekali a vyrazil nám svou krásou a především vůní dech. Bylo to z šedé, trochu keříkovité rostliny, shodli jsme se na tom, že v tom cítíme jakoby směs máty a borovice. Každopádně to bylo ohromně intenzivní, přestože to bylo na volném prostranství a při dešti, jako mnoho kapek esence v aromatické lampě v jedné malé místnosti. Paní z Visitor´s centra nám řekla, že jde o "sage", což náš slovník překládá buď jako šalvěj nebo jako severoamerický pelyněk. Ale že by pelyněk tolik voněl? Na Bryce Canyon jsme dorazili už za sucha, ale mraky se honily pořád. Tak jsme vyzbrojení větrovkama vyrazili na vyhlídky. Byly tam skutečně dech beroucí scenérie, možná lepší než Grand Canyon, bohužel začalo opět hustě pršet. Na Bryce Pointu jsme dosáhli nadmořské výšky 2630 m nad mořem. Vcelku dost jsme promokli, ale zima nebyla, takže jsme po dešti v autě vyměnili trička a boty, přidali mikiny a vyrazili dolů do kaňonu na Navajo loop (okruh), převýšení 157 m na 1 km. Úžasné, zase jiné zdola než shora.
Závěrečnou tečkou byly steaky ve Family Steakhousu u Fosterů. Všichni spokojení. Taky jsme tam přečetli výstřižek z novin (bohužel nevíme, jak staré), kde byla příhoda jistého V. Špíny, který na Navajo loopu málem zůstal - zakecal se cestou s jedním Francouzem a to mu zachránilo život, protože pak se tam uloupl kus skály.....

Deník z cesty do USA - den 8.

25. července 2008 v 7:58
8.den - čtvrtek 24.7.2008
Grand Canyon, AZ - Lake Powell (Glen Canyon), AZ (122 mil)
Probudili jsme se do krásného rána, obklopeni zelení, kterou jsme při nočním parkování neviděli. První zastávka byla u Indiánů Navajo (čte se Navaho) s překvapivými výhledy na kaňon řeky Little Colorado, takovou menší, nicméně krásnou kopii Grand Canyonu, tentokrát bez vstupného. Navajové se zřejmě živí především prodejem cetek početným turistům, kteří přes jejich rezervaci projíždějí na cestě z Grand Canyonu nahoru na sever. Jinak jejich vesnice na území rezervace jsou velmi neutěšené slumy rozestrkané po prérii bez jakéhokoliv náznaku folklóru. V Cameronu, AZ jsme zastavili nabrat benzín a při té příležitosti jsme zjistili, že tam mají i použitelné sprchy. Po počátečních problémech se spuštěním automatu na sprchu jsme zjistili ještě větší problém, že nejde nastavit, aby tekla studená voda. Takže sprchování se spíše podobalo paření prasat během slovácké zabijačky. Zvonky jsme s sebou neměli. Ale dokončit očistu bylo nutné, anžto kalafunu, tedy vlastně mýdlo jsme měli na sobě. Benzinka v USA funguje také trochu jiným způsobem než u nás, pravda už jsme nenarazili na potřebu dopředu uvést počet litrů, které budeme čerpat, kterážto praxe byla ještě před pár lety v USA běžná a připomínala spíše velké národy na východ od nás. Teď se čerpání děje tak, že protáhneš kartu čtečkou na stojanu a pak tě to teprve pustí k čerpání, pokud ovšem automatu nejsi podezřelý například tím, že mu na jeho dotaz k uvedení ZIP kódu (americké PSČ, které má také 5 číslic jako u nás) vyťukáš PSČ pošty v Mařaticích 68605, což ho totálně zmate a odmítne tě obsloužit. To, že se ke stojanům na benzince jezdí z obou stran jsme zatím ještě nestrávili - je nepříjemné, když proti sobě stojí dvě auta čumákem. Jinak benzín je tady teď děsně drahý, stojí cca 18,- Kč, Američani šílí, mluví se o revoluci. Nám se cena celkem líbí, ovšem spotřeba auta ji spolehlivě a s velkou rezervou kompenzuje. Když už jsme u těch aut, tak je tady další libůstka - na mnohých křižovatkách je "stopka" ve všech čtyřech směrech, čili zastavit musí všichni, první vyráží ten, který na křižovatku dorazil jako první. U nás nemyslitelné. Bohužel toto pravidlo neplatí na všech křižovatkách, takže je potřeba sledovat, v kolika směrech vlastně "stopka" je. Průjezd Arizonou byl plný naprosto nádherných scenérií v hlavní roli s kaňony a červenými skalami, přesně takovými, jaké se promítaly za Karlem Fialou jedoucím na koni v Limonádovém Joeovi. Plánovaným cílem naší cesty bylo jezero Lake Powell, které se rozlévá v kaňonu Glen Canyon. U tohoto jezera je malé, ale hezké městečko Page, kde jsme se napřed stavili v Wal-Martu dokoupit nějaké vody na pití a dotaz zda můžeme zaparkovat přes noc. Z různých zdrojů se nám totiž donesly informace, že Wal-Mart má ve své firemní politice umožnit na parkovištích u většiny svých hypermarketů parkování RV (Recreational Vehicle = karavan) přes noc. My mu tam za to nakoupíme. Tento dotaz nám byl zodpovězen kladně, takže jsme už měli předjednané místo k nocování a chutě jsme vyrazili k jezeru. Jezero je krásné, zvláště pak kombinace různobarevných skal a modré vody je úchvatná. Pláž na koupání, kterou jsme objevili, byla sice více než skromná, ale voda příjemná a teplá. Zato kolem bylo velké množství kotvícíh lodí a lodiček a nahoře u hotelu plno lidí v bazéně, takže to vypadá tak, že Američani to řeší tímto způsobem. Zítra se pojedeme koupat na jiné místo. Po koupání jsme vyrazili zpět k Wal-Martu a po cestě jsme se stavili u Glen Canyon Bridge z roku 1959, vysoký asi 210m, což je jeden z nejvyšších mostů v USA. Most je krásný, vede přes červený kaňon řeky Colorado. Pod ním je taky velká přehrada Powell Dam.

Deník z cesty do USA - den 7.

25. července 2008 v 7:47
7.den - středa 23.7.2008
Lake Havasu City, CA - Grand Canyon, AZ (288 mil)
Bohužel Aquacentrum otvírá v 5 ráno, takže první pracovníci přijížděli už ve 4 a jako správní občané USA nahlásili přítomnost RV (našeho auta) policii, která nás přišla navštívit. My jsme ale měli svědomí čisté, protože nikde žádný zákaz nočního parkování nebyl. Problém byl, že prý je to napsané na začátku města, ale policajt byl naštěstí slušný a dalo se s ním domluvit, takže do 7 hod jsme tam zůstali. Zjišťujeme, že s tím nocováním mimo kempy to není v USA tak jednoduché, protože na parkovištích je to většinou zakázané a polní cesty jsou soukromé. Přejeli jsme na parkoviště pod London Bridge, což je most, který sto let stál v Londýně a v roce 1971 jej americký mecenáš McCulloch od Londýna koupil, kámen po kameni rozebral a znovu postavil v pouštním městě Lake Havasu, AZ. Tady stojí také přes vodu a je používaný k dopravě na malý ostrov na jezeře Havasu. Být angličany, měli bychom smíšené pocity. Kolem je vystavěná rádoby anglická vesnička, která ale na rozdíl od Disneylandu působí velmi kýčovitě. Šli jsme na koupačku (trošku bahňák, ale příjemná voda) a snídani na pláž, po cestě jsme potkali zmenšeninu majáku a taťka řekl, aby si k tomu majáku stoupla, načež Venda odvětila: "ke kterému?". Po ránu je v praku překvapivě mnoho Američanů, zjevně je ale teď v módě pomalá chůze místo joggingu. Z Lake Havasu jsme vyjeli v cca 09:00 hodin směr Grand Canyon. Po cestě jsme z dálnice v městě Kingman sjeli na Historic Route 66, abychom vychutnali staré dobré časy amerických dálnic. Pohybujeme se v celkem vysokých nadmořských výškách, ale je to stoupání pozvolné, až neznatelné, vrcholu dosahujeme na okraji Grand Canyon, kdy se dostáváme do výšky 2100 m nad mořem. Zajímavý je taky poznatek, že celých 280 mil jedem prérií a potkáváme jenom 2 města. Do Grand Canyon jsme přijeli v 17:00 a uvažujeme o ubytování v kempu. Ten je ovšem plný, parkujeme tedy na parkovišti a vydáváme se směrem ke kaňonu. Pohled do té jámy je ohromující, zábradlí žádné, lidí nemnoho, i když se tam má pohybovat až 4 miliony lidí ročně. Cesta po okraji je dokonale upravená, takže i vozíčkáři mohou podniknout několikakilometrovou projížďku po okraji Grand Canyon. Na trek dolů na dno se nám kvůli ohromnému stoupání na zpáteční cestě nechce, proto po setmění opouštíme park směr Desert Views a nocujeme za hranicí parku na jedné z mála lesních cest, které jsme cestou potkali. Nepříjemná zpráva, nefunguje nám lednička, ale jako ledničku používáme mrazák.

Deník z cesty do USA - den 6.

25. července 2008 v 7:44
6.den - úterý 22.7.2008
Pioneertown, CA - Joshua Tree National Park - Lake Havasu City, CA (210 mil)
Ráno jsme chutě vyrazili do prvního národního parku naší cesty, koupili jsme si na to roční pass na všechny parky, už při čtryřech se vyplatí. Hned na začátku jsme byli unešení krásou balvanů, jestli se to tak dá říct. A samozřejmě i vlajkovou lodí parku - Joshuou tree. Udělali jsme 2 smyčky - procházku přes Hidden Valley a k Barker Dam. Dam znamená přehrada, ale byla tam spíš louže, roční srážky jsou 2" - 5" ročně. Hezká byla značka zákaz koupání, kde po vodě nebyla ani památka. Když se Kačka dozvěděla, že jsou tam asi hadi, tak začala řvat taťkovi do ucha "Na krála, na krála...". Venda zase de facto v poušti prohlásila, že jí mrznou žíly ( když umývala nádobí). Oběd (špagety) jsme si dali v až kýčovitém prostředí kempu Jumbo Rock v nár. parku. Celý den bylo děsné vedro, předpověď hlásila 97-107ºF (36-42ºC) a určitě to byla pravda, pitný režim jsme ale poctivě dodržovali. Záchody, byť suché, jsou velmi četné a velmi čisté. Pobavil nás nápis "Nehažte nic do záchoda, hrozně blbě se to vytahuje". Odpoledne přesun přes poušť směrem na západ po staré highway s dokonalým povrchem, po které skoro nikdo nejezdil, přestože GPS trvala na použití nové dálnice. Highway začínala v údajném městečku s krásným názvem Twentynine palms, ovšem zoufalým vzhledem. Jednalo se o údolí poseté samotami v hrozném stavu a šíleným bincem okolo. Jediná civilizovaná cesta byla ta, po které jsme jeli, zbytek prašné cesty. Adresa Twentynine palms, California naprosto neodpovídá skutečnosti, ani těch palem jsme tolik nenapočítali. Vzápětí nás překvapila GPS informací, že další odbočka bude po 106 mílích, což nám potvrdila i cedule u cesty oznamující, že následujících 100 mil NO SERVICE. Naštěstí nádrž jsme měli plnou, tak jsme se nebáli. Při cestě tou nekonečnou a vyprahlou pustinou jsme museli smeknot před pionýry, tudy procházeli jako první. Pro nás ovšem byla cesta zajímavá, jako vystřižená z filmu On the road. Za řekou Colorado (čili za hranicí do Arizony) se znatelně změnil charakter pohoří - začalo nám to připomínat prospekty cestovních kanceláří. Ve vyprahlé pustině působil zelený pás kolem řeky Colorado až nepatřičně, dojem kazila nekonečná řada kempů. My jsme se ale nenechali svést, po osmé jsme dorazili do města Lake Havasu City v Arizoně a zaparkovali u Aquacentra, 2 minuty chůze od jezera Havasu. Toho jsme taky hned využili a vykoupali se na nádherné, veřejně přístupné pláži Rotary clubu. Voda měla tak 30ºC, vzduch tak 35ºC, než jsme došli z koupačky, měli všichni vlasy suché, ale jinak zpocení jak myši. Tady máme všichni saunu zdarma, i ti, co po ní netouží..

Deník z cesty do USA - den 5.

22. července 2008 v 8:37
5.den - pondělí 21.7.2008
Anaheim - Pioneertown (129 mil)
Ráno v RV parku Anaheim (Recreational Vehicle Parking = parkoviště karavanů). Běžný provoz plus koupačka v bazénu, ve kterém je mírně slaná a veeelmi teplá voda. Pak konečně nákup v normálním velkém supermarketu (Von's), včetně oběda - smažené kuřátko a bramborový salát. A potom odjezd směrem do vnitrozemí, na východ. Cestou jsou na dálnici překvapivě zácpy a teplota se zvyšuje na 86 F (30°). Potkáváme obrovské farmy větrných elektráren. Taťkovi se stala hezká příhoda - při placení na benzínce vešel dovnitř aniž by to člověk před ním (podle vzhledu Indián) zpozoroval a ten, když s leknutím zjistil, že tam je někdo kromě něho, se taťky zeptal, jestli je Indián nebo co, že tak neslyšně vešel.... Naším cílem je Joshua Tree National Park, ale v informačním centru už v 6 hod nikdo nebyl, tak jsme se rozhodli, že ještě odskočíme zpátky do Pioneertownu, o kterém jsme se cestou dočetli, že ho v roce 1946 postavili filmaři jako kulisu pro westerny. A skutečně se tady točilo přes 200 filmů (podle cedule) a seriálů. Dodnes se tady točí, ale už spíše jenom studentské filmy. Určitě jsme neprohloupili, protože už cesta tam byla scenic (krajobrazná). Nahoře v Pioneertownu jsme nakonec zůstali i přes noc na place (zahrada se tomu říct nedá) za jednou z těch chalup a večer zašli do místní hospůdky na local music. Kupodivu tam bylo velmi málo lidí, ale bylo to příjemné - hospoda s překrásnou atmosférou amerického zapadákova, skvělí muzikanti, pohoda. Hlavně servírka podala oslňující pěvecký výkon, když si odskočila od roznášení piva jídel vystřihnout si čtyři nádherné bluesové kousky. Aby toho nebylo málo, tak na závěr jsme tam nechali kameru i s mamčiným pasem, naštěstí jsme na to po půlhodině přišli a vyzvedli neukradnuté, ještě nám říkali, že se toho ani nedotýkali a doufali, že si pro to příjdeme. Nebe je tady krásné, jsme mimo civilizaci, světelný smog nula, miliony hvězd, velký měsíc a siluety stromů Joshua...

Deník z cesty do USA - den 4.

21. července 2008 v 18:23
4.den - neděle 20.7.2008
Disneyland (0 mil autem, 22 km pěšky)
Podle taťkovy GPS jsme údajně nachodili 22 km, strávili jsme tam víc než 15 hodin. Stihli jsme všechny atrakce, co jsme chtěli, Piráty z Karibiku dokonce 2x. Vyjmenovávat je všechny nebudu, stejně to nemá smysl popisovat, je lepší se podívat na fotky. Pravda je, že Američani dělají všechno skutečně ve velkém. Když slavnostní průvod pohádkových postav, tak opravdu s obrovskými alegorickými vozy a úžasnou choreografií. U nás by asi jen odšlapali zaškňúření převlečení lidi (ostatně já, kdybych měl někde šlapat celý den převlečený za Kačera Donalda, asi bych se taky škňúřil - pozn. Přemek). Když představení, tak s promítáním do vodní tříště, zvukovými efekty, baletními vystoupeními, artistickými výkony. Když ohňostroj, tak každý den a 20 minut plus hudební doprovod - taková ohňostrojová Křižíkova fontána. Čekali jsme vrchol nevkusu, ale mile nás překvapila úroveň a nasazení (a kdy to chystají - např. ten každodenní ohňostroj - je otázka, když otevřené mají 8-24). Ačkoliv nejsme příznivci komerční zábavy, kvitujeme velmi pozitivně to, že přiznávají, že jde o hru pro děti, nikdo se netváří, že "ta hora je skutečná", ale je umělá, vytvořená pro pobavení. Celkový dojem: stojí to za to.

Deník z cesty do USA - den 3.

20. července 2008 v 16:19
3.den - sobota 19.7.2008
Los Angeles - Anaheim (44 mil)
Den nezačal dobře, taťka jeví známky nevyspalosti a při placení snídaně v 7-eleven nemůže najít kreditní kartu, kterou včera platil v Taco bellu. Takže cestou na vyzvednutí auta (mimochodem taxíkem s nerudným řidičem Voloďou) jsme se tam zastavili, pozeptat se, jestli ji tam nenašli. Zatím neměli otevřené, takže jsme tam zastihli pouze uklizečku, která hovořila výhradně španělsky a tak z ní Přemek vymámil jen číslo na vedoucího. Ani vedoucí ale o žádné nalezené kreditce nevěděl, takže jsme převedli peníze po internetu na jiný účet a poprosili dědu Řádka o blokaci karty.
Kolem deváté jsme dorazili do půjčovny RV (recreational vehicle), kde jsme všechno podepsali, přebrali a vybalili a hnedle bylo poledne. Špatná zpráva - máme sebou jen mezinárodní řidičáky (české jsme nechali u Dana), v půjčovně jim to stačí, doufejme, že nikdo jiný už po nich toužit nebude. Udály se i dvě dobré zprávy - především taťka našel kartu (zapadlou v peněžce), naštěstí děda ji ještě nestihl zablokovat. Taky nám nabídli větší auto za stejnou cenu- 25´ dlouhé místo 22´, protože jedno 22´ jim někdo naboural . Takže máme postel stálou a nemusíme ji každý den rozkládat. Auto je naprosto nádherné, opravdu jako nové.
Po poledni jsme plánovali nakoupit nějaké základní suroviny a podívat se po Rumbuše. S Rumbušou jsme byli úspěšní, s jídlem už méně - vlezli jsme do Costca a zjistili, že se tam dá nakupovat jen s jejich kartou. Oběd u Maca, nik mok, už to jíst nebudu. Taky jsme šli kolem Rosse (dress for less = obleč se pro les), tak jsme se tam museli zastavit, Káťa a taťka byli vcelku úspěšní.
A hurá na dálnici - její povrch není v RV zdaleka ani zblízka ideální, připomíná domovinu (D1). Hrkotalo to, tak jsme vyhodili mříž z trouby, trochu to pomohlo. Naše GPS bravurně našla Anaheim RV resort, který je 10 minut pěšky od Disneylandu, má bazén, prádelnu, zdarma wi-fi, fanatstický trávník (vysoký tak 5 cm., když se po něm jde, tak to připomíná ten nejměkčí koberec u nás) atd. a příjemnou obsluhu. Anaheim je rozhodně hezčí než L.A., které na nás zapůsobilo jako šílená betonová džungle, mnohdy velmi špinavá. Třešničkou na dortu dnešního dne byl 20-ti minutový ohňostroj z Disneylandu, připadali jsme si jak na Silvestra, jen Venda si stěžovala, že jí ve výhledu vadí "zas jakási palma".

Deník z cesty do USA - den 2.

20. července 2008 v 16:18
2.den - pátek 18.7.2008
Universal Studios, Hollywood
Noc byla pro dámskou část výpravy spací, pro pánskou bohužel ne. V podstatě jsme ale všichni vstávali v 6 hod, ještě jsme ale vtahli žlútko, pohovořili přes Skype s dědou a babičkami a kolem půl osmé jsme byli na snídani v 7 eleven - něco mezi bufetem a obchodem, dali jsme si většinou americký hot dog (párek v podélně rozřezaném rohlíku z vánočkového těsta a každý si na něj dá zeleninu, hořčici, sýr a podobně jaké chce a kolik chce) nebo croissant či doughnut. Hot dog byl ještě v menu dohromady s nápojem (přes 900 ml!!!) za $2 (čili za 30 Kč). Bezva!!!!
A pak už jsme vyrazili na cestu směr Hollywood. Nejdřív jsme čekali asi půl hodiny na autobus a když opravdu přijel, tak se nám stala nemilá příhoda. Netušili jsme totiž, že v USA musí mít člověk nachystané peníze přesně. Takže, když měl Přemek platit za 4 celodenní jízdenky $20, vložil do stroje u řidiče 100 $ bankovku s tím, že mu to zbytek vrátí. Jenže mašina sežrala bankovku a nevydala nic. A paní řidička z toho byla velice nešťastná, protože netušila, že jsme vesničani a že něco podobného můžeme provést, ale jediné, co mohla udělat bylo, že zavolala na centrálu a pak nám dala telef. číslo, kam si máme odpoledne zavolat a domluvit se na vrácení. Nicméně na metro jsme dorazili a pokarčovali v cestě na sever zelenou terasou metra. Ale ze všech 3 tras (zelená, modrá, červená), které tu jsou (a které jsme použili) jezdí pod zemí jen jedna, tak jsme měli i výhled. Nemůžu napsat, že pěkný, protože to byly dlouhé kilometry škaredého předměstí, kdy se celkem pravidelně střídali sběrné suroviny, obytný bungalov na spadnutí, parkoviště, skladiště na spadnutí, osmiproudá silnice a tak pořád dokola. K tomu byl ještě opar, talže to bylo ještě šedivější než ve skutečnosti (pokud to ještě šlo). Za celou cestu jsme neměli jiné bílé spolucestující než jednu německou rodinu, která evidentně mířila stejným směrem jako my. Po asi 2 hodinách cesty (cca v 11 hod) jsme skutečně dorazili do Hollywoodu, kde nás holywoodská Steelinka vyvezla ke vstupní bráně Universal studios. Nutno říct, že v této části města už to vypadalo líp. První zážitek - chlazení u front na lístky (než jsme dorazili, tak se opar zvedl) . Rozprašují tam velmi jemnýma tryskama studenou vodu, která tvoří mlhu, je to velice příjemné. Opakovalo se to tam potom ve všech frontách (měli nadstřešené čekací místa) a dokonce ještě měli speciální Cool zones - 3 velké větráky s mlhou, holky tam moc rády chodily.
Hned na začátku jsme šli na největší atrakci Shreka 4D - byl to asi 15 min Imax a ta 4. dimenze byla ta, že na nás osel plival, třásla se s náma sedačka a lezli nám po nohách pavouci (samozřejmě jako).... Perfektní zážitek.
Pak jsme nastoupili na Studio Tour, která nás vozila opravdickýma natáčecíma kulisama, např. letecká katastrofa, stará mexická vesnice s povodní, rybník, kde se natáčely Čelisti, kousek moře, starý Řím, kde se natáčel Sparatkus a jiné, viděli jsme filmová auta (např. z Back to the future), zdálky jsme viděli i spáleniště bývalých kulis (např. Friends) po nedávných požárech - prý to postaví znovu. Taky nás provezli dvěma "hangárama", v jednom jsme zažili zemětřesení v metru v San Francisku - padal na nás náklaďák, metro, sršela elektrika a z prasklého potrubí se na nás valila voda. Ve druhém jsme se octli v egyptské hrobce, kde se to s náma celé točilo (ale Kačka to nevicděla, protože zavřela oči), taky tam byla tma, prostě hrůza hrůz. Na konci se holky vyfotily na "červeném koberci" s filmovýma hvězdama - pro budoucí Kaččinu kariéru to bylo nutné!
Třetí v pořadí byla Simpson´s ride, otevřená teprve na jaře, takže úplná novinka. Nevěděli jsme pořádně, co máme čekat, ale odvážně jsme se na to vrhli (vyjma Kačky - té jsme radši ani nepřekládali, kdo všechno tam nemá jít). Nakonec nás posadili do vozíku v jedné malé místnosti a tam s náma třásli a k tomu promítali animované záběry jak se řítíme střemhlav dolů a tak a samozřejmě byla i nějaká ta voda. Bylo to velice skutečné, někteří (hlavně mamka) cítili žaludeční nevolnost. Bylo to dost podobné zážitku z pražského Imaxu (název cosi s mimozemšťanama) jak tam teta Jitka Černohorská na začátku oči zavřela a po 45 minutách je otevřela. Super zážitek! Jak řekla Kačka :"Dost vymaštěný zážitek. Teda dost hustý zážitek."
Na Jurský park už po těchto zážitcích nikdo neměl žaludek, tak jsme se radši ochladili v Cool zóně a koupili si ledovou (vypadala spíš jako sněhová) tříšť, odpočinuli si na lavičce a ještě navštívili představení Animal actors. Zahájila to cvičená opička, pak se předvedli ptáci, krysy, psi a nádherný, ale zároveň směšný orangutan. Venda se s jednou filmovou psí hvězdou i vyfotila.
Pak už všichni odsouhlasili odchod do města. Na metru taťka ještě zavolal kvůli těm 80 $ na vrácení, naštěstí se to vyřeší nějak přes poštu nebo účet, tzn. že jsme nemuseli ještě hledat nějakou kancelář na hlavním dispečinku. Pak jsme popojeli jednu stanici metrem zpátky a vystoupili přímo na Walk of fame - chodník s mramorovým hvězdama známých herců. Taky se tam potuloval Jack Sparrow, tuhle trofej jsme si nemohli nechat ujít, takže se s ním holky hned nechaly vyfotit. Mimo jiné tam byly také jiné převleky. Např. tygr z medvídka Pú. Poté, co jsme se vyfotili, uviděli jsme přímo před námi Kodak theater, kde se předávají Oscaři. Vešli jsme dovnitř a uviděli jsme krásné schody, po kterých každoročně kráčí filmové i jinak proslavené hvězdy. No a pak jsme se rozhodli, že půjdeme na místo, kde jsou ti nejslavnější herci a zpěváci přímo otisklí do betonu. Když jsme se ocitli na místě, hned jsme hledali Jonnyho Deppa ( hlavně Kačka ). Nakonec jsme jeho otisky našli a samozřejmostí bylo další foto.
Zmožení celým dnem jsme se vydali na zpáteční cestu, která se opět protáhla na 2 hodiny a holky cestou usnuly. Ještě jsme původně chtěli jít do bazénu a na večeři, ale museli jsme plány trochu pozměnit - bazén jsme zrušili (ono se taky zatáhlo) a večeři jsme (ke všeobecné spokojenosti) vyřešili v mexickém fast foodu Taco bell - všelijaké buritos, tacos atd., cca 10 $. V motelu rychlá sprcha a většinou rychlý spánek, jen taťka zase nemohl spát (chudáček plaváček), tak pracoval na PC.
Po celém dni hádáme, že v LA žije cca 10 % bílých a po 30 % afričanů, jihoameričanů a asiatů...

Deník z cesty do USA - den 1.

20. července 2008 v 16:14
1.den - čtvrtek 17.7.2008
Uherské Hradiště - Los Angeles
Ve středu předcházejícího dne jsme zabalili 4 předpisové kufry, ale s tím, že žádné cennosti nebereme - spíš všechno odložíme v Americe a vyměníme za nové. Čímž jsme tak trochu zbavili šatníky starých nebo malých věcí, takže v tomto směru nemusí být očistným procesem pouze stěhování..... A protože jsme chtěli na ten měsíc vypnout ledničku, tak jsme dokonce vygruntovali i v ní. Ráno jsme se v 5 hod probudili do zamračeného dne a po vyjeli zhruba v 5:45. Cesta probíhala hladce až do chvíle, kdy v Zelené vlně začali hlásit 3 problémy na D1. Nejhorší se zdál převrácený kamion na 128 km, kolem kterého se projíždělo odstavným pruhem. Když jsme k němu dojížděli, tak taťka bravurně vyhodnotil, že by ho mohli začít chtít zvedat, čímž zablokují dopravu (chvilku po nás potom volal Vlastik Straka, že uvízl v koloně), tak jsme to bokem v pohodě objeli. Kolem 9:45 jsme byli u Dana v Lipencích, zaparkovali Pašíka luxusně v garáži a Dan nás hodil na letiště.
Odbavení proběhlo bez problémů, dokonce zdvojeně, protože Delta si před check-in předsadila ještě bezpečnostní zaměstnankyni, která se nás ptala, jestli jsme balili sami apod. V letadle (Boeing 767-300ER) jsme seděli až ve 37 řadě, čili vzadu, holky u okna, my uprostřed. Let trval 10 hodin a byl dlouhý, předlouhý. Taťkovi se to zdálo tak na 20, mamce na 10 (ale poctivých), všichni nafúklí jak žaby. Holky se velmi osvědčily v komunikaci, protože vše si objednávaly samy. Na jídlo bylo kuřecí maso s bramborovo-brokolicovou kaší a ratatouille nebo canelloni se španátem, rajčetem a parmezánem, bylo to moc dobré. Přistáli jsme s asi půlhodinovým zpožděním, takže jsme byli zvědaví, jak stihneme další letadlo odlétající za hodinu. A vtom Venda nutně potřebovala na záchod..... Další nepříjemností bylo, že jsme zjistili (už v letadle nám to řekli), že musíme už v Atlantě projít přes immigration, vyzvednout si svoje kufry, znovu je odbavit.... Zřejmě tady neznají transfer - stačilo, kdybychom tohle všechno absolvovali až v LA, ale jiný kraj, jiný mrav. Na immigration šílená fronta a nikdo nás ani nenechal vysvětlit, že nám asi uletí letadlo - místo toho si 5 "rozrovnávačů řad" pěkně povykládalo, opření znuděně o pult. Kačka měla problémy s pasem - počítač ho nemohl přečíst, až poté, co holkám imigrační úřední nakázal "cross your fingers" se mašina umoudřil a skenovala jak měla. Když jsme dorazili k pásům se zavazadlama, tak na seznamu pásů už žádný přílet z Prahy nebyl a paní nám tvrdila, že je teda už naložili směrem do cílové destinace a my se máme v klidu odebrat k letadlu.Naštěstí tam s náma byla ještě 1 česká rodina se stejným problémem a špatnýma zkušenostma, tak jsme se nenechali odbýt a po několika neodbytných dotazech nám paní přece jenom zjistila, že Praha byla na páse č. 5 - a skutečně tam bágly byly (takže nikdo je nikam nenaložil!). V tu dobu už ale naše letadlo bylo zhruba hodinu na cestě do L.A.. Překvapivě nejmenší potíž byla s tím, když jsme paní od Delty oznámili, že nám uletělo letadlo - paní prostě vytiskla papírek s dalším letadlem - přebukovaný na odlet 9:50 pm místního času (místo 6:50 pm), zřejmě jsou zvyklí. Na bezpečnostní kontrole jsme museli všichni po americku z bot a ze všeho možného, ale za rentgenem nás hnali jak zduté kozy, abychom si to během 2 sekund sebrali a vypadli. Tak se teda stalo, že na odlet jsme přijeli (letištním metrem) o hodinu později. Nicméně pak už nás skutečně usadili do slíbeného letadla, i když tam stála fronta dalších 18 zoufalců - nám podobných. V letadle jsme už většinou spali (vylétali jsme v 3:50 ráno českého času) a díky tomu i 4,5 hodinová cesta ubíhala rychleji, i když jídlo se nám žádné nesnažili vnutit. Ovšem pokud se dá hovořit o spánku. Svá zavazadla jsme (tak trošku už podle očekávání) na páse nenašli, našli se ale během pár minut na sběrném místě neodebraných batožin - zřejmě letěli jiným letadlem. Téměř o půlnoci na letišti v L.A., do hotelu už shuttle nejezdí, takže nezbylo než vzít taxi. Byl to Armén, který tu dělá 2 roky, anglicky moc neuměl, L.A. neznal, tak mu Přemek vyťukal adresu na GPS a skutečně jsme dojeli k poměrně velkému (několikapatrovému) motelu, rezervace stále fungovala, venku blankytný bazén. V pokoji klasické 2 dvojpostele (queen size), tak se ptáme, jestli spolu sestry vydrží, načež Káťa pronáší :" Tu politickou mrtvolu možná odvolám, ale té lípy se nevzdám.." Jdeme se konečně natáhnout - v Česku je půl desáté ráno....