Deník z cesty do USA - den 30.

19. srpna 2008 v 18:01
30.den - pátek 15.8.2008
Los Angeles - Atlanta - Praha
Ráno opět zklamání - shuttle jezdí jen každou celou hodinu, což nám neřekli, takže si zase musíme vzít taxíka, protože nemůžeme riskovat, že budou na check-inu nějaké problémy a nám uletí letadlo. Naštěstí tentokrát to už bylo bez problémů, i když všem okamžitě vytanuly vzpomínky na check-in před týdnem na stejném místě.
V letadle byly tentokrát (jako zřejmě na všech vnitrostátních linkách) služby placené kromě nealko nápojů - sluchátka, jídlo. I Delta evidentně začala šetřit. Na počtu pasažérů to ale vidět není, lety přebukované tím pádem se jim místy hromadí horníci v dole - pasažéři na letišti. Radši vyplácí kompenzace za zdržení než aby měli nenaplněné letadlo, ale vůči lidem to není úplně fér.
Nad Atlantou jsme kroužili za světla a musíme říct, že se nám alespoň při pohledu shora velmi líbila, vypadalo to trochu jako ve Skandinávii, celé to bylo zalesněné, úhledné domky, většinou patrové v koloniích s roztomile zakroucenými ulicemi (ne nepřirozeně kolmými jako v LA a SF). Na letišti samotném jsme v první chvíli vyrazili ke špatné bráně (gatu), číslo správné, ale špatné písmeno(A 27 ≠ E 27). Taťka si ale záhy uvědomil, že budeme muset přejet vláčkem (stejně jako před měsícem) na jiný terminál. U naší správné brány nás čekal neobvyklý pohled - čekárna u protější brány byla plná amerických vojáků v polních uniformách, tolik jsme jich pohromadě nikdy neviděli. Cestovali do Shannonu a odtud do Afghánistánu.
V letadle do Prahy byl opět zdarvotní problém, který vyžadoval doktora, dokonce tam nesli kyslíkové bomby, ale asi se to nějak vyřešilo, protože na konci letu už nebylo potřeba volat sanitku. Praha nás přivítala 13ºC a deštěm, vypadá to, že podzim už je pomalu tady. Na letišti nás čekal nejen Dan, ale překvapivě i Víťa s milým vítacím transparentem Honolulánek. U Dana jsme potom ještě poobědvali a pokecali a vydali se na poslední etapu cesty k domovu - na D1.
"Tak končí naše komééédie, teda aspoň doufám, zlo prohrááávááá a dobro žije. "
 

Deník z cesty do USA - den 29.

19. srpna 2008 v 17:58
29.den - čtvrtek 14.8.2008
Honolulu - Los Angeles
Ráno jsme po sobě v bytečku pěkně uklidili, holky si ještě skočily na drobné nákupy do ABC store a čekali jsme na desátou hodinu - na Michaela, který nám slíbil odvoz na letiště. Očekávali jsme nám dobře známý van s ptačím logem firmy. Nějakou dobu nic nejelo a pak přímo před námi zastavila dlouhá černá limuzína, z níž vystoupil korejský řidič v obleku a ptal se nás, jestli jsme Michaelovi přátelé. Překvapení jsme se ujistili, jestli jde skutečně o Michaela Walthera vtom se vzadu otevřelo zatemněné okénko, v něm Michael a zval nás dovnitř. Po Honolulu takovýchto limuzín jezdí mnoho, protože je to oblíbené místo pro svatby a oslavy všelijakých výročí, které si zřejmě mnozí zpříjemňují luxusem. Holky se po nich hodně dívaly, protože po Hradišti nejezdí. Byla to taková hezká tečka za tím naším případem, opakuji: byla to taková hezká tečka za tím naším případem.
Na letišti jsme se rozloučili s tím, že teď je zase řada na nich, my příště na jiný ostrov. Odbavení proběhlo vcelku hladce ( až na Kaččiny nůžky v batohu), ještě jsme stihli ochutnávku v Pizza Hut, kterou jsme holkám slibovali celou Ameriku. V letadle Kačku stihla opět jednu Narnii, rodičům opět nešly filmy, takže znovu slovní hry. Z letiště jsme se do Motelu 6 dostali hotelovým shuttlem, který taťka z LAX zavolal, což nás potěšilo, protože ten je na rozdíl od taxíku zadarmo. V našem oblíbeném 7-eleven jsme si ještě koupili snídani a odebrali se do hajan (za zvuků olympiády v televizi).

Deník z cesty do USA - den 28.

14. srpna 2008 v 11:40
28.den - středa 13.8.2008
Waikiki Beach, rozlúčková večeře
Ráno jsme se vykopali z postelí relativně pozdě (07:30), na snídani jsme si dali opečené toasty se slaným máslem a po malém úklidu jsme vyrazili na Waikiki Beach. Šli jsme na svoje oblíbené místo za sochu Duke Kahanamoku (http://www.co.honolulu.hi.us/multimed/waikiki.asp), váleli jsme se v písku, surfovali na nafukovacím kole a blbli ve vlnách.
Slunko bylo opravdu ostré a ani krém faktor 50 už tolik nestačil, takže jsme se odpoledne odvalili zpátky domů a uvařili pozdní oběd z toho, co zbylo a čeho jsme se potřebovali zbavit. Nebylo to ale vůbec špatné, měli jsme smažák a brambory s cibulkou. Původně jsme si mysleli, že tady smažák neznají, protože ho nemají z čeho udělat, ale není tomu tak.
V 17:00 nás vyzvednul Michael s Cili a odjeli jsme do restaurace v Ala Moana, kde už na nás čekala Marie, její syn Dennis a jeho žena Rose. Rose má problém s plícemi, takže s sebou musí tahat kyslíkové flašky a do nosa má připojené hadičky. Ale byla v pohodě a velmi milá. Pozvaný byl původně i jejich další brácha Steve, ale ten je známý svou nespolečenskostí, takže se ani nečekalo, že by se objevil, což také nastalo. Večer byl velmi příjemný, samozřejmě jsme si dali všichni rybu, protože čerstvá mořská ryba je nepřekonatelná a tady se to potvrdilo. Každý jsme měli jinou rybu a všechny byly skvělé, Vendulčin losos, mamčina Ahi, taťkova Opah i Kaččina Mahi Mahi. Porce byly nevelké, ale naprosto vynikající. Povídali jsme si o všem možném, řešili jsme kdo s kým je vlastně spřízněný, hoši Waltherovi povídali o své "šílené" rodině a příhodách z dětství. Jejich vztah k matce Marii je velmi sportovní a asi je to vzájemné. Marie měla 6 dětí, z toho 5 kluků a říkala, že je to prudký rozdíl, vychovávat kluky nebo holku. Ve prospěch holek samozřejmě. Výchova dětí asi nebyla jednoduchá a navíc v 59 letech věku jim zemřel otec. Marie, aby je všechny uživila, od té doby pracovala asi deset let ve dvou zaměstnáních - dělala zdravotní sestru ve dvou nemocnicích. V první od 07:00 do 15:00, ve druhé od 15:30 do 23:00. Zábavná byla taky historka, kdy se nás Dennis zeptal, jestli jsme všichi v rodině leváci. Tak jsme mu řekli, že ne a zeptali se, z čeho tak usuzuje. On nám řekl, že z toho, že držíme vidličky v levé ruce. Trošku jsme na sebe chvilku hleděli, ale pak se to vysvětlilo. Je to tím, že Američaní jí veškeré jídlo jenom vidličkou, to znamená, že si všechno napřed pokrájí a pak už jenom používají vidličku v pravé ruce. A tak mu připadalo divné, že držíme vidličky v levé. Nůž v pravé tak nějak ignoroval.
Po večeři jsme se rozloučili s Dennisem a Rose a odjeli k nám domů, kde jsme udělali telemost mezi Honolulu a Starým Městem, aby se sestřenice aspoň mohly pozdravit. Marie to zvládla bravurně, hned česky volala "Jak se máš?" a na stejnou otázku odpovídala "Dobře". Řekla nám, že česky něco rozumí, ale mluvit by už neuměla. Jejich návštěva nebyla dlouhá, rozloučili jsme se velice srdečně a pak už pro nás nastalo balení o spánek...
 


Deník z cesty do USA - den 27.

13. srpna 2008 v 11:14
27.den - úterý 12.8.2008
Waikiki Beach, severní strana ostrova
Dopoledne opět koupačka. Na přechodu nás oslovil mladík, který uslyšel naši češtinu - byl tu na celé prázdniny na kurzu angličtiny. Na pláži jsme potom ještě potkali slovenskou rodinu, najednou taková koncentrace blízkých.... Mamka s taťkou se rozhodli vyzkoušet surf (když už ho máme na balkóně), ale zjistili, že to "neni take jednoduche". Měli problémy na tom prkně udržet balanc i vleže, natož si na něm stoupat. Tak toho nechali a řekli si, že to bylo asi tím prknem, což později potvrdila Cecilie - na začátečníka a malé vlny je potřeba prkno co největší.
Odpoledne jsme jeli na poslední túru s Oahu Nature Tours - na severní pobřeží. První zastávka byla v Údolí chrámů, vlastně je to údolí hřbitovů rozdělených většinou podle národností, ale jednotného stylu - náhrobní desky v trávníku. Taky je tam japonský budhistický chrám. Na hřbitově v Údolí chrámů jsme viděli na hrobech postavené plechovky piva a Coca-Coly. K tomu nám Sam řekl, že to je forma oběti, kterou lidi dávají k hrobu. Taky říkal, že od určité doby je povinností dávat na hroby pouze otevřené sklenice nebo plechovky, protože jinak býval hřbitov levným zdrojem alkoholu pro mládež.
Hlavní cíl - vyhlášené surfařské severní pobřeží - je momentálně mimo sezónu, takže místo několikametrových vln je tam totální "olej". Vlny v některých místech dosahují výšky 45 stop (13 m)! Někde tvoří taky takzvané "suicide pipes" (sebevraždené roury), neboli uzavřené tunely, kterými surfař projíždí. Sebevražedné proto, že se tvoří nad mělkým korálovým reefem, takže jakýkoliv pád znamená zpravidla minimálně těžké zranění sportovce. Těžko se nám to představovalo. Ale zato jsme viděli tuleně a želvy z bezprostřední blízkosti. Projeli jsme světovým hlavním městem surfařů Haleiwa a zastavili se u ananasové plantáže světoznámé firmy Dole, kde jsme si dali výtečnou zmrzlinu z čerstvých ananasů. Z čeho jiného asi. Průvodce nás zase obohatil o různé zajímavosti, např. že havajská řeč používá v transkripci do latinky pouze 12 písmen, že na Oahu je 250 000 příslušníků US Army, Navy a Air Force (což je teda každý 6. na ostrovech!).
Večer procházka po městě a spánek.

Deník z cesty do USA - den 26.

12. srpna 2008 v 21:00
26.den - pondělí 11.8.2008
Pearl Harbor, slavnost Luau
Protože všude uvádí, že je na Pearl Harbor děsný nával, rozhodli jsme se vyrazit na začátek otvírací doby (7:45), takže jsme si vyhlédli autobus 6:29. Všude taky ale píšou, že autobusy jezdí spíš dřív než později - a skutečně, jel zhruba o 10 minut dřív. Včera ve Visitor Center nám poradili, ať si u řidiče při placení vyžádáme transfer tickets, které platí cca 3 hodiny na přestup na další autobus, toto je taky zřejmě důvod proč v SF někteří jízdenku dostali a my ne. Jízdné je tady velice levné, za $2 se člověk dostane po celém ostrově.
Na některých zastávkách řidič nezastavoval, takže jsme měli obavy, že na Arizona Memorial přijedeme příliš brzo a budeme tam tlouct na zavřené dveře, situace na místě byla úplně jiná. V 07:30 hod tam byla řada dlouhá asi 300 m. Ještě před zařazením do řady nás vyhnali odevzdat batoh do úschovny jako součást bezpečnostních opatření. Naštěstí otevřeli o něco dřív a v 08:00 už jsme si vyzvedli vstupenky zdarma (na zadní straně každé vstupenky byla uvedena konkrétní osoba, související s útokem na Pearl Harbor a její krátký příběh). V 08:45 začal povinný dvacetiminutový film o údálostech ze 7.12.1941 a pak už jsme jeli lodí k potopené USS Arizona. Nad střední částí je postavený památník, ke kterému přijíždí lodě s návštěvníky a ze kterého je vidět na potopenou loď. Památník má prohnutý tvar, který má symbolizovat počáteční porážku, ale konečné vítězství. Ve vodě toho moc vidět nebylo, byla celkem kalná voda. Nad vodu trčí jenom podstavec třetího 14" kanónu, základna stěžně a nějaké uvazové prvky, všechno pochopitelně zrezivělé. Zajímavé je, že z lodi nebylo, údajně z pietních důvodů, nikdy odčerpáno palivo, takže po troškách vytéká na hladinu a tvoří duhový film a místy černé skvrny. Prý tomu přeživší říkají slzy zahynulých námořníků, kterých bylo 1177 z celkových 1500, což byla největší námořní katastrofa v dějinách US Navy. Ve Visitor Center byli také tři veteráni, pamětníci útoku na Pearl Harbor. Holky od nich dostaly sešit Junior Ranger of USS Arizona Memorial, ve kterém vyplnily pár otázek a her týkajících se Pearl Harboru a za to dostaly odznak Junior Ranger.
Po prohlídce Arizony jsme přešli o pár kroků dál k ponorce USS Bowfin, která byla spuštěna na vodu přesně rok po útoku na Pearl Harbor a proto také někdy byla nazývána Pearl Harbor Avenger (Mstitel). Prohlídka ponorky byla velmi zajímavá, prošli jsme od příďových torpédových komor až po záď, prohlídli jsme si všechny důležité místnosti, viděli jak námořníci jedli, spali a prováděli hygienu v těch stísněných podmínkách, kde bylo 80 námořníků a jenom 36 postelí. Spalo se na směny (hot bed - postel, která nevychládá), někteří spali přímo na uložených torpédech. Zajímavostí je také to, že po ukončené plavbě měli námořníci volno a často ho měli možnost trávit v luxusním hotelu Royal Hawaiian, což musel být naprostý šok v porovnání s podmínkami na ponorce. Ještě jedna příhoda: Kačka zase projevila svůj smysl pro humor, když si vyslechla jednu asijskou průvodkyni, která anglicky odpočítávala 1-2-3, načež Kačka prohlásila, že počítala jedna-dva-strom.
Na zpáteční cestě jsme ještě využili transferové jízdenky, které nám platily do 12:00 (je to zřejmě na libovůli řidiče, do kdy bude platit, protože nám dal tuhle jízdenku v půl sedmé), do autobusu jsme nastoupili v 11:58 hod. Pak oběd, na hodinku na pláž Waikiki a v 16:15 jsme už stáli nastoupení za rohem u hotelu Hyatt k odjezdu na Luau, které pro nás objednala Marie. Luau je místní zvyk, taková původně rodinná sešlost, kde se jí, pije, tancuje a lidi se baví. Proto jsem se taky téměř povinně měli všichni oslovovat "brataranče, sestřenice", něco jako u nás mají všichni mnoho strýců a tet. V tomto provedení se samozřejmě jedná o záležitost pro (především americké) turisty, kteří jsou autobusy (v tomto případě 6 ks) odvezeni na odlehlou pláž, na které je postavené pódium, kolem něj rozestavěné stoly, ze země se vykope prase, které se tam ráno dalo, zabalené do palmových listů a obložené horkými lávovými kameny a pak se hoduje (Američani pochopitelně jen vidličkou, nožem si to nařežou na kousky a pak už pokračují bez něj) a sleduje kulturní program, hudební doprovod ovšem mnohdy spíše swingový než havajský. Je potřeba říct, že způsob zábavy američanů se výrazně liší od našeho, oni se na rozdíl od nás umí těšit a bavit každou pitominou a jsou přitom nesmírně disciplinovaní. Takže když jim někdo řekne "Zvedněte obě ruce a mávejte", tak všichni svorně zvednou packy a mávají jak na prvního máje a přitom se nesmírně baví. Nám to připomíná naše léta strávené v mateřských školkách a naprosto si nedokážeme představit něco podobného přenést k nám. V tomto směru byla vrcholem večera výuka hula tance přímo na jevišti. Nahrnuly se tam doslova davy tancechtivých turistek a velmi nám to připomnělo některé scény z Hříšného tance. Na druhé straně se ti lidi zjevně bavili i v momentech, kdy nám to připadalo spíš trapné, takže je otázka, zda ten jejich přístup není přece jenom lepší. Aspoň v něčem. Pro nás to byla velká zkušenost. Jak se říká, zážitek nemusí být příjemný, hlavně když je silný. Co je nutno velmi pochválit jsou tanečnice, které nádherně a až neuvěřitelně vrtěly zadkem, ale hlavně náš průvodce cousin Alika, který se o nás staral po cestě tam i zpátky. Celou dobu nás bavil, měl vymyšleno mnoho způsobů jak nás udržet v dobré náladě, od vzájemného představování, přes blýskání do míjených autobusů pomocí našich foťáků, až po jeho skvělou hru na ukulele a zpěv. Z toho a ze zkušeností s jinými průvodci jsme usoudili, že tady se jednoznačně staví na lidech a jejich perfektně odvedené práci, která často zastíní i samotný cíl výletu. Ještě jsme při diskusích o folklóru došli k nápadu, že bysme mohli s holkama udělat na Slavnosti vína srandu a taťka by mohl jít s cedulí "Folkórní soubor Honolulánek, Hawaii", za kterou by šly holky ve svých havajských trávových sukénkách. Třeba za soubory ze Lhoty nebo Zlechova.
Domů jsme se vrátili kolem 21:30 hod pěkně unavení, naštěstí najezení, takže se šlo nejkratší cestou do postele. Venku kupodivu prší, což je tady na Waikiki velmi nezvyklé, i když v horách kousek odtud prší v podstatě pořád. Ale tady déšť trvá vždycky pět minut a je spíš příjemným rozptýlením a zchlazením horkého dne.

Deník z cesty do USA - den 25.

11. srpna 2008 v 17:52
25.den - neděle 10.8.2008
Hula festival, Lanikai Beach
Jsme domluvení s Cecilií, že odpoledne s námi pojede na pláž Lanikai Beach, která se nám tolik líbila při vyjížďce po jižním pobřeží, takže dopoledne volný program - děti volí hrátky v bytě, dospělí procházku po Wikiki - kostel (ve kterém zahlédli i Mary), Visitor center (jak se dostat na Pearl Harbor a tak, byli tam starší pánové se skvělým anglickým humorem - máme jet brzo, 5:46 je ale moc brzo, radši 5:47.... ), slanovodní bazén (kde trénoval ve 20. letech 20. století olympijský vítěz Johnny Weismuller, představitel prvního filmového Tarzana, a havajský Duke). V parku jsme náhodou narazili na Hula festival, šlo to tam jak na běžícím páse, kapela hrála furt dokola to samé (aspoň nám to dost splývalo) a na pódiu se plynule střídaly jednotlivé skupiny Hula tanečnic. Taťka si dnes vyrazil ve značkovém tričku Oahu Nature Tours a hned ho stánkařky oslovovaly, jestli tam pracuje, jestli zná průvodce Josepha a tak. Daly jsme si místní pochoutnku Poi - smažené kuličky z těsta z tara. Taky jsme viděli obchod s originálními červenými tričky, jejichž historie vznikla tak, že při záplavách se červenou hlínou zašpinily trička v jedné malé dílně, vyprat to nešlo, tak je nabarvili celé a měli s nima velký úspěch! Podél moře je svěží zelený pruh a jak taťka poznamenal: "pokojové rostliny venku na ulicích, akvarijní rybky v moři".
Odpoledne na nádherné pláži Lanikai Beach, přestože když jsme přijížděli, tak pršelo a vůbec se trochu honily mraky. Nazpátek zastávka v botanické zahradě (nezastřešené) s plumériemi u Koko Crater. Barack Obama sem podle televize už dorazil, vyrůstal tu a chodil do školy, prý tu dokoce stále žije jeho sestra a babička. On sem přijel na dovolenou a bydlí někde u Lanikai Beach nebo ve vedlejší Kailúa. My jsme ho zatím nepotkali, nebo nepoznali.

Deník z cesty do USA - den 24.

11. srpna 2008 v 17:51
24.den - sobota 9.8.2008
Hanauma Bay, Cirque Hawaii
V 07:30 nástup před barákem, kde pro nás přijel Michael s Cili. Na Hanaumu se musí jet brzo, je to vyhlášené místo, kam jezdí mnoho turistů a kdo dřív příjde, ten dřív mele. Jakmile je plno, musí se čekat, až někdo odejde. Před vstupem do zátoky se projde kinem, ve kterém je povinné shlédnutí filmu o tom na co si dát pozor, co dělat a co nedělat, aby zátoka nebyla za pár let zlikvidovaná. Je tam 400 druhů ryb, šnorchly a brýle jsme si vzali u nás na balkóně, nebyly úplně v perfektním stavu, každý z nás měl při šnorchlování nějaké problémy. Ale jinak to bylo krásné, akvarijní rybičky ve velkém provedení v přirozeném prostředí na korálovém reefu. Taťka s Michaelem plavali dokonce na vnější reef, ale díky větrnému počasí to byl trochu boj o život, takže zbytek posádky zůstal radši ve vnitřním reefu, kde bylo sice trošku míň ryb, ale stejně krásných.
Michael a Cecilie nás opustili už kolem půl desáté, protože jeli pro auto do opravny a vůbec stejně pořád pracují (až nezdravě - kanceláři je minimálně jeden z nich 7 dní v týdnu od 6 ráno do osmi věčer) s tím, že nás v poledne vyzvednou a zajdeme spolu na oběd do egyptské jídelničky a pak taky nakoukneme do jejich kanceláře. Tak se i stalo, kancelář mají vlastně na takovém docela škaredém vybetonovaném dvoře, kde mají ale na druhou stranu spoustu místa na parkování jejich 9 dodávek, samotné 2 místnosti jsou velké, i když poměrně strohé.
Odpoledne dle zájmu (G, K,V) koupačka na Waikiki Beach a v 6 hod sraz s Mary na Cirque Hawaii. Začátek byl v havajském duchu (bubnování, troubení na mušli), pak už to byl pravý nefalšovaný cirkus s provazochodci, artisty a akrobaty z Ruska i odjinud. Před představením jsme měli ještě chvíli čas, tak jsme Mary ukazovali fotky, ale překvapilo nás, že žádná emoce napovrch nevyplula. Dokonce ani když jsme jí ukazovali fotku s náhrobkem jejího otce (kterou osobně fotil Přemek), tak jediné, co z ní vyšlo byla věta: "Tam jsem nikdy nebyla.". Jinak nám něco popovídala o sobě a své rodině - např. že byla 40 let zdravotní sestrou, jak se stěhovali se 4 dětmi (zatím ) z Floridy do Kalifornie, že Marie (dcera) vyučuje autistické děti, ale vlastní děti nechce a bydlí někde u Sacramenta. Po představení jsme ji doprovodili k jejímu mrakodrapu (cca 20 min, auto nikdy neměla, pohybuje se na Američanku nezvyklým, ale osvíceným a pro ni hlavně levnějším způsobem - pěšky nebo autobusem) a znaveni ulehli.

Deník z cesty do USA - den 23.

11. srpna 2008 v 17:49
23.den - pátek 8.8.2008
Diamond Head, Waikiki beach, deštný prales, ohňostroj
Vstávali jsme v 5:30, protože jsme se rozhodli vylézt na kráter Diamond Head dřív než bude horko a bude tam hrůza lidí. Dokonce jsme si i mysleli, že uvidíme východ slunce (nějak jsme měli pocit, že jsme to někde četli), ale nebyla to pravda. Celá túra měla asi 160 m převýšení a 2,2 km délky. Jako průvodce jsme dostali Josepha, jednoho ze služebně nejstarších Michaelových průvodců. Byl úžasný! Prý už na Diamond Head vzal celkem 30 000 lidí (a pouze 15 úrazů) a vzdáleností, co tam ušel už bys se ocitl zpátky ve státě Washington, kde vyrůstal. Co 10 - 20 minut jsme zastavovali a vykládal nám všelijaké zajímavosti. Např. o geologii a vůbec vzniku Havaje - že jednotlivé ostrovy jsou vlastně v linii, protože ze Země vede jeden sopečný sopouch, zatímco pacifická deska se posunuje, takže vždycky to někde vyvře, vytvoří se ostrov, deska popojede, pak zas nějaký ostrov atd. a je tedy možné (a dokonce už se ví, kde se to zvedá), že za nějakých 50 000 let tu bude nový ostrov. Dál nám pověděl něco z biologie - že 95 % rostlin a zvířat na Havaji dnes jsou přivezené odjinud (kokosová palma z Jižní Ameriky apod.), že spousta druhů je endemických a i ty co jsou přivezené se chovají jinak - rostliny žijí v jiném prostředí než původně, housenky nežerou listy, ale brouky, ptáci, kteří jinde lítají, tady chodí pěšky.... Taky jsme zjistili, že jsme v Polynésii, protože tzv. Polynéský trojúhelník je tvořen Havají, Novým Zélandem a Velikonočními ostrovy. Vrchol, na který jsme vystoupali, byl vlastně součástí vojenského opevnění z roku 1910 a Diamond Head ani není typický kráter, který soptil, ale byl vytvořený pouze tlakem horké páry, která se dostala k horké lávě. Takovéto hornině se neříká láva, ale tuff.
Do bytu jsme se vrátili kolem půl desáté, dali si snídani a šli na chvíli na Waikiki Beach. Ve 14:00 nás vyzvedl další průvodce s romantickým jménem Sky (Nebe) a vyrazili jsme na vodopády Manoa Falls. Jeli jsme asi jenom 5 km od pobřeží směrem do vnitrozemí údolím Manoa Valley, kde je mimo jiné taky University of Hawaii (UH) a které je pokládáno za dobrou čtvrť. Ceny domů se tady pohybují od 700 tisíc do 1 milionu dolarů, a to jenom kvůli jejich umístění, protože jinak jsou to obyčejné papundeklové domky. Cili by tam bydlet nechtěla, protože je to už pod horami a každý den tam prší. Ocitli jsme se v úplně jiném prostředí, což jsme poznali také tak, že jsme vyfasovali pláštěnky, repelenty a turistické hole (4 cm tlustá dřevěná tyč). Sky říkal, že na něm si v rodném Michiganu komáři pochutnají, ale tady ne, což je opět důkaz odlišnosti místní přírody od zbytku světa. Taťka se nenastříkal, protože chtěl vyzkoušet, jestli na něj půjdou komáři jako doma nebo naopak. Sky měl pravdu, tady je pro ně taťka nechutný. Cestou nahoru jsme se ocitli v pravém deštném pralese s liánami, obrovskými kapradinami, stromy Banyan a mazlavým blátem. S námi ve výpravě byla čtyřčlenná rodina ze Seal Beach u L.A., která nadšeně reagovala na to, že jsme z Česka. Otec rodiny je totiž napůl Čech, jeho 83 letá maminka se narodila v Československu a jako 10 letá odešla s rodiči do USA. O tom všem jsme se ale dozvěděli od Kate, jinak matky rodu, která byla velmi ukecaná, nadšeně nám vyprávěla o Praze a broušeném skle, tatínek byl trochu Beroun. Vyměnili jsme si adresy pro případ potřeby.
V 19:30 nás vyzvedl Michael, aby nás zavezl na pláž za Cili, která tam popřála Vendě k narozeninám, předala jí pár dárečků a vzápětí začal ohňostroj, který tam hotel Hilton pořádá každý pátek. Takže Vendulka měla jedinečnou oslavu narozenin - na Havajské pláži a ještě s ohňostrojem. Kolem deváté nastala Michaelova hodinka, šlo na něj spaní, takže jsme je poslali domů. Oni nás chtěli zavézt zpátky, ale pro nás bylo brzo, tak jsme se prošli zpátky domů po romanticky osvícené noční pláži. Bylo to rychlejší než jízda autem, na Waikiki je všechno blízko. Takže jsme to ještě vzali přes International Market Place - havajské stánkaře.

Deník z cesty do USA - den 22.

10. srpna 2008 v 10:56
22.den - čtvrtek 7.8.2008
Waikiki beach, jižní strana ostrova
Ráno k snídani holkama vytoužené doughnuty, už měly šílenou chuť na sladké. Zjišťujeme, že od pláže jsme skutečně v podstatě pár kroků a hned to odcházíme to vyzkoušet. Kačka je teda zklamaná, že je tam moc lidí a menší vlny než v LA, naopak mamka se připravovala na takovou hrůzu, že je počtem lidí na pláži příjemně překvapena. Všechno je relativní. Moře blankytné. V 1 hod odjíždíme s Michaelem a Cecilií na jižní stranu ostrova, je to jedna z jejich túr, ale na uvítanou přímo v jejich společnosti. Viděli jsme toho opravdu hodně a Kačka dokonce řekla, že je to nejlepší zážitek z celého výletu do Ameriky. Začali jsme zátokou Hanauma Bay (vyhlášená díky skvělému šnorchlování, my to máme v plánu v sobotu), projeli kolem pláže Sandy Beach (s ohromnými vlnami, ideální pro surfaře, údajně jedna z nejlepších na světě) a nakonec byli okouzleni fantastickou pláží Laniaki Beach, tam se musíme vrátit!
Naučili jsme se pár havajských slov: hono = práce, hana = zátoka, mahalo = děkuji, aloha = ahoj,
wai = sladká voda, kai = slaná voda. Zjistili jsme, jak vypadá mangovník, chlebovník, stromy se starfruity, avokády a jiné speciální stromy pro Hawaii. Ozdobily jsme se květy plumerie, bílého a žlutého zá
zvoru.Vystoupali jsme vysoko nad moře na Pali Point, kde naprosto šíleně foukalo a v minulosti se tu odehrávaly bitvy vedoucí v konečné fázi ke sjednocení Havajských ostrovů, taky na Puu Ualakaa, kde si ve filmu Blue Hawaii dělal Elvis Presley piknik. Navštívili jsme něco jako místní archeologické vykopávky - posvátné místo, něco jako chrám. Zastavili jsme se v hotelu, kde mají venku v jezírku delfíny, mimochodem je to hotel, kde měli Michael s Cecilií první rande, zásnuby i svatbu a zítra tam má dokonce přijet Barack Obama, kandidát na prezidenta USA (Cecilie se letos stala po 10 letech pobytu občankou USA a může volit). Projeli jsme národní hřbitov na kráteru Punchbowl, kde například leží jeden z amerických astronautů, kteří zahynuli při katastrofě Challengeru.
Honolulu má kolem 400 000 obyvatel, ostrov Oahu 800 000, celé Havajské ostrovy 1 200 000. Podle Michaela tu žije cca 60 % obyvatel asijského původu, 20 % "původních" obyv., 20 % "bílých" obyvatel.
Večer ještě nákup a protože je předvečer Vendiných narozenin, tak také dort, svíčky, kytka atd. Taky došlo na havajské tance - Venda v místním kroji, který dostala.

Deník z cesty do USA - den 21.

7. srpna 2008 v 11:45
1.den - středa 6.8.2008
Los Angeles - Hawaii
Ráno nás probouzí traktory přesívající zlatý písek na šíroké a dlouhatánské kalifornské pláži. Podle budek plavčíků to taťka odhadl na 20 km. Odjezd do půjčovny, vrácení auta (táta jásá, že už s tou bednou kitu nebude muset jezdit) a taxíkem (slíbili odvoz, ale ten se nekonal) na letiště. Vypadá to tady jak na nádraží v Bangalore, hromady lidí, chaos, hluk. Ale aspoň mohla Vendulka vyzkoušet svoje nové koloboty, které s předstihem dostala k narozeninám.
Nejdříve to vypadalo na velmi nudný den plný čekání, postávání, sezení apod. Vzrůšo přesto přišlo, a to hned u první přepážky - u check-in, kde se normálně na základě dokladu (např. z internetu, od cestovky atd.) obdrží letenka, nebo přesněji přímo palubní lístek s číslem sedadla. My jsme u této přepážky strávili 2 hodiny a 20 minut, protože jsme sice letenky zaplatili, ale jiné letecké společnosti, která mezitím zkrachovala a cestovka (u které jsme zařizovali letenky) nás "přebukovala" na jinou leteckou společnost. Bohužel jenom udělala rezervace a ne celou letenku (sami nevíme jaký přesně je mezi tím rozdíl a kde se stala chyba, zřejmě ta zkrachovalá letecká společnost neposlala Deltě peníze). Paní za přepážkou měla s námi (s naším problémem) převelikou trpělivost, taťka jako vůdce výpravy jevil značnou dávku flegmatismu. Zbytek výpravy si čím dál častěji opakoval : "Domů, do Prahy, do Podolí, do lékárny..." a zapřísahal taťku ať radši přebukuje ty letenky domů o týden dřív, že na Hawaii vůbec nepojedeme. Anebo aspoň ať bere pouze obousměrnou letenku, že na Hawaii (i když je zatím neznáme) žít nechceme. Všechno nakonec přece jenom dobře dopadlo, všechny letenky nám nakonec vystavili, jen jsme museli zaplatit poplatek Deltě - rozdíl v ceně letenek. Letadlo bylo tentokrát modernější než když jsme letěli z Evropy, protože každý měl před sebou svoji obrazovku. Bohužel na některých sedadlech nešly pustit filmy (taťka s mamkou - hráli slovní hry), ale Kačka se třeba podívala 2 x na novou Narnii. Během letu se stala ještě jedna příhoda - někdo měl zdravotní problémy, takže v letadle hledali doktora, ale všechno asi dobře dopadlo, na letišti ho předali do lékařské péče. Nás čekal na letišti nejen Michael, ale i Cecilia a Mary. Nejdřív jsme se trochu hledali (nebo spíš my jsme trošku bloudili po letišti), ale nakonec nám zavěsili typické havajské věnce z orchidejí na krk a zavezli do bytu. Mary je velice vitální, pořád se s Michaelem hádá (naoko) a už nám taky předvedla svou češtinu - ve školce prý kdysi říkala "Já musím jít kakat" (a nikdo jí nerozumněl) a nám popřála "Dobrou noc".
Byt vypadá výborně, dokonce je tu k dispozici i surf, šnorchly a jiné plážové nutnosti. O přístupu k internetu, velké LCD televizi a plně vybavené kuchyni nemluvě. Jinak byla kolem jen tma a rozsvícené obchody, tak uvidíme zítra.

Kam dál